Beki

Je ticho....poslední nádech a já ležím vedle tebe a čekám na výdech a další nádech. Je ticho, elektrizující absolutní ticho, naplněné nadějí a očekáváním výdechu. Čím delší to ticho je, tím víc se naděje přetavuje v beznaděj, v jistotu, že výdech už nepřijde, že ten poslední lok vzduchu, který jsi vdechla, zůstane uvnitř tebe. Tisknu tě v náručí a šeptám, že to bude dobrý, to bude dobrý. Už teď vím, že lžu, nebude to dobrý, už nikdy to nebude dobrý. Pořád čekám, napínám uši a vadí mi sebemenší zvuk za dveřmi pokoje. Co kdybych kvůli němu přeslechla ten nádech. Ani nevím jak dlouho to trvá, jsem ztuhlá bez hnutí. A pak mi to najednou dojde, ty už tu nejsi. Je konec. Vstávám a otevírám okno, vlastně ani nevím, proč to dělám, nikdy jsem na tyhle věci nevěřila, teď ale vím, že je to potřeba udělat. A když se otočím a podívám na tvou tvář, vím jistě, že už tam nejsi. Nezměnila ses, ta tvář je stále stejná, ale ty už tam chybíš. Jsi prostě pryč..........

Odcházím ztichlou nemocnicí, venku je ještě tma, ale ptáci už v korunách začínají štěbetat, pomalu se blíží svítání. Jdu a necítím nic, jdu jak robot a hlavou se mi honí miliony obrazů, ale necítím nic...

Trvalo několik týdnů, než jsem dokázala začít psát tyhle řádky, nebudu ti holčičko popisovat, co se v té době dělo se mnou a s lidmi okolo. Protože popsat ten smutek a bolest nedokážu. Nyní už vím, že smutek už navždy bude mít své místo uvnitř mě. Prostě ho musím přijmout, jako svého souputníka na další cestě. Někdy se směju, někdy pláču, ale stále cítím ten stisk, který drtí mé vnitřnosti. A vím, že ač to bude časem lepší, tak to nikdy nepřestane. Říká se, že čas tu bolest otupí a odvane, já myslím, že to není pravda. Jen se člověk prostě naučí s ní žít. Přijme ji za svou.

Bylo toho mnoho řečeno, jak jsi byla mladá a krásná, chytrá a hodná. Jak budeš chybět. Že tvůj chlapeček nepozná lásku milující mamky. Žes měla celý život před sebou a bylas pro všechny jako sluníčko. Ano to všechno je pravda. Nejděsivější pro mě ale je, že tu prostě nejsi. Naše telefonáty, posílání připitomělých videí objevených na netu, vtípky. To, když jsem ti volala a ty ses pokaždé ohlásila jinak - třeba: "halo tady půjčovna uřvaných mimin", nebo, no to raději ani nebudu psát ty sprosťando. Měly jsme svůj divný humor, měly jsme neviditelné pouto, bylas moje dcera.......

A teď jsi pryč, opravdu pryč a já to pořád nedokážu pochopit. Vlastně tomu stále nevěřím. Mám takový pocit, že to prostě není pravda. Že to je jen nějaký tvůj další drsný vtípek. Že je to jen kiks, který prostě opravíme. Já vím já vím, četla jsem o fázích smutku, racionálně vím, že to je jedna z nich. Ale co když........

A tak ti budu psát, abys věděla co je nového. Abys byla v obraze. Aby až se jednou vrátíš.........

Za dva dny máš narozeniny a mě se splnilo přání a ty jsi už doma. Odpočíváš v růžové urně, ze které bys byla úplně hotová, vypadá jak velká pudřenka. Určitě bys ji označila za CUTE. Vím, žes měla raději mentolovou barvu, ale tu prostě neměli. A já vím, jaks byla háklivá na správný odstín mentolové. Vždycky jsem ti koupila nějakou blbůstku a tys mě striktně vysvětlila, že to není mentol, ale odstín tyrkysové, zelenkavé nebo modré. No už je jasné, že svět přišel o největší propagátorku té jediné a správné mentolové barvy. Je zvláštní jak teď, když jdu do obchodu, mám všechno jakoby v mlze a z té mlhy se vynořují jen předměty v této barvě. Jo. koupila jsem si krásnou mentolovou tašku od Espritu. Tu bys ze mě stoprocentně loudila. A nakonec ji vyloudila. Však víš

Holčičko moje, budu končit. Zase napíšu. Mej se krásně. Moc tě miluju

Mamuška