DEN ČTVRTÝ

Den čtvrtý.......

Já nevím, proč si naprosto pravidelně a vědomě způsobuju práci navíc. Ráno jsem vyběhla se psy a protože se mi nechtělo komplet oblékat a brát roušku, tak jsme šli jen na náš dvoreček ve vnitrobloku. Ona je to spíš zahrada než dvoreček, vlastně je to kouzelné uzavřené místo s terasovitým rozvržením, plot je hustě obrostlý břečťanem a zpívají tam ptáci. Trochu mi připomíná Trnkovu Zahradu. Jedinou vadou na kráse je shluk popelnic v rohu. No a to je právě věčný kámen úrazu. Nájemníci netřídí, popelnice permanentně přetékají. Dnes to bylo zas strašné. Tak jsem si doběhla pro rukavice a pytle a skoro dvě hodiny se hrabala v popelnicích a vytříďovala plasty, sklo a kartony. Musela jsem vypadat šíleně, na sobě vytahaný tepláky, triko a sešmajdaný tenisky, zabořená v tom humusu a nezúčastněný pozorovatel by u mě asi diagnostikoval touretteův syndrom. Občas jsem totiž hlasitě zařvala: kreténi...do prdele...seru na to, a podobně. No co to budu rozebírat, odnosila jsem čtyři pytle vytříděného odpadu, zametla celý plácek, vytrhala plevelné liány, které dusily keříky a zasadila nějaké nové kytky. A to jsem jenom chtěla rychle vyvenčit psy proboha!!

Úplně zaprasená jsem dorazila domů a po důkladné dekontaminaci jsem se vrhla na dušené ledvinky, já tak nesnáším zpracovávání ledvinek, je to pracný, zdlouhavý a člověk má ruce zkrvavený jak masový vrah. Proč já si tohle pořád dělám, vždyť stačilo udělat něco úplně jednoduchého.

Pak už byl čas rozvézt kamarádkám citronové koláče, aby si osladily život. Joo to bych úplně zapomněla zmínit, v noci cca o půl dvanácté, posilněna několika whisky, jsem se rozhodla že napeču svůj legendární citronový koláč. Nebudeme se zaobírat tím, proč a co mě k tomu vedlo. To už prostě nemám sílu komentovat.

Rozvezla jsem koláče, nafasovala od kamarádky nádherné roušky v barvě mentolové, protože jen mentolová mě a mou rodinu může ochránit - kdo nás zná, tak ví.

Kolečko jsem zakončila ve školce, kde jsem si vyzvedla vnuka a tím okamžikem až do neděle končí mé záchvaty aktivit. Naštěstí je vnuk fakt živel, takže zblajzne všechen můj čas, čímž mě nevědomky zachrání před bídným zhynutím na totální vyčerpání.

A já se přitom těšila, jak si budu stále jen číst, spát a odpočívat. No není všem koronadnům konec že.

Tobík už spí a já jdu taky, není ještě ani deset, ale vstává v šest, tak není čas na hrdinství. Jdu si uvařit čaj a dobrou noc....

......ty okna v kuchyni jsou vážně špinavý, tak to ještě rychle umeju ať je to hotový................