DEN DEVATENÁCT AŽ DVACET TŘI :-)

Dny devatenáct až dvacet tři - no co no!

Vím, že už to vypadá jako výmluvy, ale vážně jsem měla o víkendu vnuka a to prostě nemám šanci na soustředění. Myslím, že ženy s malými dětmi mě chápou. Jako joo, on večer usne a mohla bych v klidu psát, ale to si zvládnu už jen nalít sklenku a tupě zírat na televizi. Což se mi například tento víkend šeredně vymstilo. Viděla jsem asi nejhorší film všech dob. Ono je to těžké nějak soudit, každý má ten žebříček nejhorších filmů jinak postavený, ale lidi promiňte, tohle bylo vážně peklo. Jsou filmy, který jsou špatný, ale aspoň je to sranda na ně koukat. Pak jsou filmy, který jsou tak špatný, že je prostě vypnete. Ale tohle byl úplně jiný level. Poprvé v životě mě film fyzicky bolel, no vážně, ale nedokázala jsem se na něj přestat koukat. I když jsem měla pocit, že to mučení trvá snad pět hodin-v reálu měl slabých hodinu čtyřicet. Ale já prostě stále zírala a zírala. Nevím, možná jsem doufala, že se tam někde ukáže, že je to parodie, já vážně nevím. Zanechalo to ve mně hroznou pachuť. Bylo tam všechno špatně, nenavazující děj, divné skoky a nesouvisející úseky, strašlivé herecké výkony, blbý výběr herců na dané role-prostě jim to nešlo věřit a vsuvky ve kterých se mihli jen tak mimochodem různé celebrity. Postava, která byla dost v záběru, ale strašně prkenně se jí zhostil neherec-člověk který té věci napsal scénář. A když si čtu jeho životopis, tak prostě vzal všechno co kdy v životě dělal a všechny se kterými dělal a to celý narval do děje. Bohužel vlastně netuším proč. A to ani nebudu mluvit o technické stránce filmu - jednu z hlavních postav ztvárnila polská herečka a její postsynchrony??? Jako ona už měla v záběru zavřenou pusu a stále mluvila?? To ne, to není možný. Nakonec jediný proč jsem se u toho nezabila, byla hudba, ta to zachraňovala a měla vážně těžkou práci. Tolik k filmovému okénku. Nezlobte se, já to vážně musela pustit ven.

No a co jsem dělala jinak? O víkendu jsem s vnukem vyrazila na procházku, bylo nádherně a odborníci doporučují pobyt v přírodě. Dokonce jsem přemluvila i syna, aby se přidal ("ti povídám, že s náma jdeš na vzduch, nebo už k počítači nesedneš. Jo je mi úplně jedno, že je ti už osmnáct. .... No tak se na nás vykašli fňuk") a vzali jsme i oba pejsky. Samozřejmě jsem vlekla kočár, pití, svačinku, odrážedlo....

V parku bylo trocha lidí, ale pěkně v rozestupech, jak to má být. Máme tam moc pěknou zahradní restauraci, která sídlí v patrové budově, kde z druhé strany je nějaká firma, co se stará zřejmě o park. Majitel restaurace rozhodil všechny stoly a vždy dvě židle po celé okolní louce, s rozestupy alespoň šest metrů a nálada byla hezká. Jen toalety, které má uvnitř podniku, nemohl otevřít. Pánové to mají jednoduché, park je velký, zákoutí se stromy spousta, ale co my ubohé ženy. A najednou pan majitel vyběhl z restaurace a zakřičel: "okno je otevřené! Následujících deset minut si dámy mohou dojít na záchod z druhé strany do té firmy. Pak se tam zavře a otevřou na deset minut zas za dvě hodiny" Bylo to neuvěřitelně komické a celá louka se rozchechtala, to toaletní hlášení nás tam tak nějak semknulo. Od stolu ke stolu začaly padat vtípky, samozřejmě na danné téma a najednou byla ve vzduchu sounáležitost. No a jak stačilo málo.

Pak už to ale začalo být spíše děsný. Tedy pro mě ne, já si popíjela stříček a nastavovala tvář slunci. Ale syn to nějak nezvládal. Střídavě od stolu vybíhal a naháněl psy, skotačící na louce, nebo vnuka obíhajícího kolem a úplně ve smrti mi vyčítal, že ho vůbec nehlídám, že se ztratí. Stoicky jsem mu vysvětlila, že jako každá matka nebo babička, i když vypadám, že dělám něco jiného, vždy přesně vím, kde dítě je a rekognoskuji jeho pohyb. Chudák syn, začínal dostávat trochu tik do oka, hyperventiloval a pozorovala jsem i jemný třes rukou. Už jsem ho nemohla dál trápit, ač to byla vážně prča, takže jsme vyrazili domů.

Po cestě jsem se ho optala, jestli se cítí fajn, že epidemiologové tvrdí, že pobyt na čerstvém vzduchu nás zbaví stresu z prožívané karantény. Temně se na mě podíval a sdělil mi, že za poslední tři týdny byl jediný okamžik, kdy byl ve stresu. Hádejte kdy to bylo...

No nic, myslím, že to byla naše poslední společná procházka............