DEN DVACÁTÝ ČTVRTÝ

Den dvacátý čtvrtý...........

Jsou dny, kdy se neděje nic co by za psaní stálo. No a pak jsou dny, jako ten dnešní.

Ráno mě syn požádal, abych ho ostříhala. Abyste tomu rozuměli, asi před dvěma měsíci prodělal nějaký záchvat a nutkavou potřebu se odvázat, vylézt ze své komfortní zóny a ....oholit si hlavu. Jako nemyslete, to byl vážně velký krok u člověka, který byl schopen si naplácat na výrobu stylového účesu na hlavu kilo gelu. A tak se oholil strojkem, ale nebyl spokojen, proto to nakonec doladil žiletkou. Já seděla v obýváku a napjatě očekávala velké finále. Pak přišel, hlava se mu leskla, jeho husté černé obočí bylo najednou ještě výraznější a přidělat ouška a hodit zelený filtr, Shrek jak vyšitý. Vešel a smutně pravil: "To jsem asi posral " No neřekla bych to lépe, chvíli jsem se ještě držela a pak už jsem jen řvala smíchy. Bylo to vážně děsný. A nyní po dvou měsících mu na hlavě vyrostl pravidelný dvou centimetrový porost. Bohužel syn má kulatou hlavu, takže je potřeba, aby měl vlasy po stranách vystříhané, což mu opticky zužuje tvář. A ten čas stříhání nastal v nejnevhodnější dobu, protože barber shopy mají zákaz činnosti.

Vzala jsem nůžky, strojek a vrhla se do díla. Jako nejsem úplně kadeřnický mág, ale už dříve jsem mu ty strany stříhala. Jen teď byly ty vlasy mnohem kratší a navíc rozkaz zněl jasně: "chci ty strany jako Jamie ze Hry o trůny" vyštěkl a pod nos mi vrazil mobil s fotkou Nikolaje Coster-Waldaua s naprosto precizním sestřihem. Tož sa pochlapím, mrknu na fotku, vidím to okolo uší tak nějak vyholené do ztracena a jedu. Ups, kua ten strojek má nějakej tah, takže tam zůstal jen takový čtverec s lysinou, která jistě brzo doroste. Na druhé straně hlavy už jsem to měla v ruce a bylo to skvělé. Když bylo hotovo, syn se zeptal, jak to vypadá a já odvětila, že ta jedna strana je vážně boží. Vyskočil jak čertík a v běhu do koupelny k zrcadlu hulákal: "Jako jak jedna strana je boží? Jako jak JEDNA STRANA?!!!"

Pfff detailista...........

Navečer jsem jela na hřbitov, dnes bylo krásně, vlahý vzduch a hřbitov úplně prázdný, mohla jsem tam být bez roušky. Navíc Olšany jsou krásné klidné místo, když pominu ten fakt, proč tam chodím, je mi tam vlastně moc hezky. A tak jsem sázela kytky a přemýšlela si u toho. Před sedmou hodinou jsem se sbalila a šla k bráně, protože v sedm se zamyká. Ale....brána už byla zamčená. No bezva, zamčená na hřbitově, fakt skvělý. Nejprve mě napadlo, že bránu přelezu, ale venku po ulici chodili lidi a já skoro dvě hodiny sázela kytky a hrabala různě hlínu. Byla jsem komplet zprasená od hlíny, ruce černé, hlína za nehtama, kalhoty zválený, na triku šmouha. V tomhle stavu prostě nemůžu začít přelézat plot. Náhodou půjde nějaká stařenka a já bych vypadala, jak když jsem se právě vyhrabala z hrobu a zdrhám ze hřbitova. Takže standartní postup...Prošla jsem celým hřbitovem k hlavní bráně a v duchu se vztekala že to ten blbej správce zamknul dřív. Hlavní brána byla překvapivě také zamknutá, ale naštěstí zde viselo číslo na nočního hlídače. Zavolala jsem tam a docela ho seřvala, jak to, že zamykají dřív a cože to je za pořádky. Nechal mě v klidu vyřádit a pak mi stoicky odvětil, že to bude asi tím, že otevírací doba hřbitovů je v dubnu do osmnácti hodin, nikoliv do devatenácti. A ať chvíli počkám, že mi přijde odemknout. Znáte takovou tu znělku z vědomostních soutěží, která se ozve při špatné odpovědi? Tak ta mi po téhle sprše okamžitě vyběhla v hlavě.

Schlíple jsem se posadila vedle brány na náhrobek a čekala potupu v podobě příchodu hlídače.

Pak přišel, viděla jsem ho přicházet už zdálky mezi hroby, vůbec nevím odkud šel. Bledý chlap v černých kalhotách, černém tričku, černé dlouhé bundě. Černé dlouhé vlasy a černé vousy. A na vodítku - no vážně nekecám - velký černý pes. Vykníkla jsem omluvu, on se jen uchechtl a odemkl. Chvíli jsem venku stála a pak se otočila. Brána už byla zamknutá a v dálce mezi hroby černá postava se psem......

Dobrou noc.........