DEN PATNÁCTÝ

Den patnáctý.......

Tak nějak nevím co psát, dny jsou neměnné a po prvotním nadšení - jé můžu být doma - přichází stereotyp a taky trochu depka. Na začátku to bylo vlastně fajn, stihla jsem udělat spoustu věcí, na které jsem se už opravdu dlouho a marně chystala. A teď už není co dál dělat. Takže zákonitě přichází nuda. Ono je to jako s některými psychickými nemocemi, střídají se fáze manické a depresívní. Tu manickou fázi a nárůst energie, horečné dokončování všech drobných restíků mám už evidentně za sebou. No a nyní přichází depresivní fáze: nic se mi nechce dělat, venku je hnusně, všechno to stojí za prd, zasranej virus a bude mít tohle vůbec zdárný konec? Řekla bych, že tyhle výkyvy má teď každý z nás, je to taková kolektivní depka. Chtělo by to teplo, sluníčko a kytky. Prostě práci na zahradě, tedy pokud nás pustí na chalupu. Protože péče o rostliny pomáhá. No vždyť i v ústavu pro choromyslné je práce na zahradě dost zásadní terapií. Ovšem, je potřeba se z toho nepo...

Dnes jsem se dozvěděla, že maturitní ples mého syna, na který jsem se vážně těšila a který termínově kvůli karanténě přesunuli, byl definitivně a bez náhrady zrušen. Ach jo, možná řeknete, že je to jenom ples, ale myslím, že je to opravdu zásadní okamžik v životě. Je to totiž vzpomínka. Každou vzpomínku si ukládáme v hlavě do tajné přihrádky a až teprve jednou oceníme to, co v téhle přihrádce vyštracháme. No a tuhle konkrétní vzpomínku tam já ani můj syn mít nebudeme. To mě prostě mrzí.

Navíc jsem si koupila boží šaty a už měsíc se do nich snažím zhubnout, no to se na to vážně můžu vykašlat, okamžitě si jdu udělat krupicovou kaši s hromadou másla a granka.

Ne to nestačí, navrch přidám pořádnou porci moučkovýho cukru a skořice....