DEN PÁTÝ

Den pátý...

Díky bohu za vnuka, nemám čas si vymýšlet aktivity. Dnešek jsem navíc vyhlásila dnem dojídání zbytků, protože kuchařský záchvat předchozích dní byl natolik předimenzovaný, že tu všude byly kastrůlky s jídlem. Já prostě neumím vařit pro malý počet strávníků.

Odpoledne jsme byli na našem dvorku a jen tak cvičně jsem si shrabala dvě popelnice spadaného listí, které po zimě docela zetlelo a smrdělo. Když o tom tak přemýšlím, většina mých aktivit tak nějak zapáchá.

Sestavili jsme Tobíkovi naprosto ohavný plastový dům, z čehož nemusím být smutná, protože to plastové monstrum je tak fórové, že odletí při první závanu větříku. Je to vážně hnusný kousek, asi bych neměla nakupovat přes internet, nejsem na to stavěná.

To dnešní volné tempo mě donutilo přemýšlet. Zjistila jsem, že mě vážně současná situace štve. Ta nemoc nám ukradla jaro. Já miluju jaro, tu atmosféru, ty vůně, radost v ulicích. Trhy na Náplavce a podvečerní sedánky na nábřeží se sklenkou vína. Procházky a nával energie ze sluníčka. Je mi z toho smutno.

Mám dnes vůbec dost melancholickou náladu a navíc jsem dočetla knihu, kterou jsem včera začala číst, to už se mi dlouho nestalo. Na konci knihy mě vždy přepadne smutek, že je konec.

Tak snad už brzy bude konec i téhle knihy s apokalyptickým dějem, kterou si prožíváme, popravdě není vůbec dobrá.........