DEN ŠESTNÁCTÝ

Den šestnáctý.....

Dnes jsem četla zajímavý článek jistého historika, kde zazněla myšlenka: je-li výjimečný stav dostatečně dlouhý, stává se běžným. To mě trochu vyděsilo. Skončí toto někdy? Uvolní se dostatečně restrikce a budeme se zas moci nadechnout? Jsem známá svou zálibou v konspiračních teoriích, tedy ne že bych do nich byla blázen, spíše mě je baví poslouchat. Občas je až vtipné, co všechno obsahují. Ovšem, pokud se člověk zamyslí, dojde mu, že na každé takové teorii, je vždy alespoň zrnko pravdy. No a tak tu sleduju, jak se na pozadí koronaviru pomalu ale jistě upravuje politická situace této země a vlastně se mi to ale vůbec nelíbí. Jenže co s tím že? Jakto že takové kvantum lidí to nevidí? Chápu, že teď všichni žijí ve strachu, je to taková losovačka - dostanu to, nedostanu? Obávám se, že tohle stejně neovlivníme, co ale ovlivnit můžeme je, aby až tohle jednou skončí, nezůstalo vše v karanténním vakuu. Aby až tohle skončí, nebyly židle rozdané a mohli jsme zas všichni svobodně dýchat a konat.

A proč dnes takhle zhurta? Dnes jsem se vydala na výlet do minulosti. Jela jsem cestou, jejíž trasu mám navždy vypálenou do mozku. Pankrác - Vinohrady. Domov - nemocnice. Jela jsem odvézt roušky sestřičkám na onkologii, kde ležela má dcera, kde se o ni skvěle starali a kde jsme spolu strávily poslední noc, tu noc kdy odešla. Chtěla jsem zrovna sem věnovat roušky, chtěla jsem pomyslně uzavřít kruh. Trochu ochránit další takové holky, které tu leží, celý život před sebou a čekají jak to dopadne. A věří...

Roušky odevzdány, mise splněna, tak kde je ta úleva................

Není............