DEN TŘETÍ

Den třetí...

Ráno proběhlo v klidném standartním duchu - poblil mě pes. Vystrčila hlavu zpod peřiny, zasněně se na mě podívala a hodila šavli přímo na mě. No prostě buldoček, já si včera říkala, že jí tu vyvařenou morkovou kost z Pho bo nemám dávat, když ale ona byla tááák šťastná. Takže jsem převlékla povlečení, hodila ho do pračky, dala si sprchu, vykoupala psa. Když už jsem byla v tom, tak jsem vykopala syna z postele se slovy něžné matky: "vypadni z pelechu, vyperu povlečení. A vůbec vstávej a běž se učit, karanténa neznamená, že budeš jen hrát na kompu a hovno dělat" Řekl, že mi taky přeje dobré ráno a ležérně odkráčel posnídat.

Poté co jsem se pěkně vyřádila, jsem se rozhodla, že nastal čas na zenový klid a začala jsem sázet kytičky do truhlíků na balkoně. Náš balkonek má asi jeden a půl metru čtverečního, což mi ovšem nebrání vytvářet na něm středomořskou atmosféru pomocí květin, luceren, dekorací a dřevěných židliček. Výsledek je naprosto úchvatný, jen s tou malou vadou na kráse, že už se tam prostě člověk nevejde. Tudíž sázení probíhá tak, že si truhlíky, sazenice i pytel zeminy odnesu do přilehlé kuchyně a pracuji. Výsledek jsou osázené květináče, neuvěřitelný bordel na zemi v kuchyni-hlína, voda, prázdné obaly. Tím vším volně prochází oba buldočci, kteří prostě musí vidět co se děje a ve finále i syn s otázko, zda bude oběd. "jdi pryč" říkám a má zenová vyrovnanost mizí. Se na to můžu vy...., rychle všechno uklízím a začínám chystat špagety s česnekem, chilli papričkami a grilovaným lososem, vše korunované hoblinkami parmazánu. Jsem fakt výkonná žena.

Po obědě nastává naprosto výjimečný okamžik, hodinu si čtu. Je přece karanténa a já tu mám asi sedm nových knih. Fakt jsem se na tohle těšila. Stop, střih ... o hodinu později se zvedám ze sedačky, odlepuju knihu, která se mi připlácla ve spánku na tvář a vyrážím za mámou. Ona je totiž bohužel nepanikařící důchodce, takže mi nonšalantně po telefonu sděluje, že už dva dny jí chleba s máslem, protože nic nenakoupila. Ven nemůže, chodí po operaci s berlí a v tom koronavirovým zmatku by si určitě rozbila ústa. Navíc jí nejde zprovoznit stroj, který ode mě dostala před dvěma lety k vánocům (tos zas něco koupila), takže nemá ušitou roušku. A autem taky nemůže, protože ho dala před pár dny do servisu, kde teď mají zavřeno a auto jí tam stojí. A pro mě přece nic nebude sebrat se a jet k ní devadesát kiláků. Beru roušku a jedu, absolvuji nákup v lokálním kauflandu, kde je překvapivě málo lidí. Telefonicky mě vrací zpět pro cigarety a prášek na praní.

Matka odzásobena a v současné dramatické situaci je vážně milá, dokonce mi ani nevmetla, že bych měla shodit nějaký to kilčo-asi dvacet. Dokonce se ani nechce bavit o politice, takže to vlastně byla moc milá návštěva. Závěrem si půjčuje mou roušku, aby si obšlehla střih, při té příležitosti si ji asi pětkrát nasadí, takže celou cestu domů z ní dýchám cigaretový odér. Ale je to mamka, no ne?

Večer ještě stíhám hodit kuře do trouby na zítra, vyrobit si další roušku, uklidit z balkonu všechny ty nasázený kytky-to ti zmrzne, řekla máma a vytřít v chodbě další zvratky-už nikdy nic jinýho než granule nedostaneš, ty nevděčná psí mrcho!!!

Sedím, píšu a piju whisky s colou, ano s colou a je mi jedno co na to řeknou whiskový gurmáni.

Zenový klid Wando, zenový klid.............