Jak to bylo...

Měla jsem krásné dětství, vyrostla jsem v umělecké rodině, kde se mě a bratrovi rodiče věnovali, blbli s námi a oslavovali každou naši tvorbu. Hlavně táta, mám opravdu spoustu úžasných vzpomínek na naše výlety vláčkem, na procházky Prokopským údolím, na spousty srandiček a pitomin. Máma byla trochu mimo tenhle náš svět, byla praktická, ale zase dávala naší rodině to správné zázemí. Bylo to tvůrčí prostředí plné lásky, no a když mi bylo šestnáct, tak toho tvůrčího a potrhlýho bylo na mě najednou nějak moc, chtěla jsem být "normální". Stejně jako spolužačka Katka, dcera pošťáků, kteří každý víkend mířili na svoje chalupářské plantáže. Tak strašně jsem chtěla být normální, až jsem se vydala v rámci zcela nenormální party na pět let trvající sebedestrukční misi. Řádila jsem jak smyslů zbavená, mejdany, alkohol, samozřejmě i drogy. Do toho vběhla revoluce a my byli už úplně free, mohlo se všechno....

V těchto letech jsem rodičům přinesla plno trápení a bezesných nocí, vlastně jsem sama nevěděla, jestli se dožiju druhého dne.

A pak jsem otěhotněla - překvapivě.

Bydlela jsem v té době společně s kamarádkou v bytečku, kde jsme každá měly svůj pokoj a večery jsme trávily ve společné kuchyni u knížek. Ona měla ročního chlapečka a já čekala Beki. Té noci, co se mi narodila, jsme koukaly na strašně blbej film s Vanillou Ice a královsky se u toho bavily. A pak fofrem jely nočním metrem do Motola. Mnohokrát pak po mě Beki chtěla vyprávět tu historku a zpívat píseň Ice ice baby. Byla fakt strašná, ale pro nás to mělo význam.

Té noci ve 3 hodiny a 43 minut se narodila. A mě se změnil život. Doslova....

Od toho okamžiku jsem měla parťáka, byly jsme stále spolu, všechno ostatní bylo až na druhé koleji. Pohádaly jsme se opravdu vlastně jen jednou, když jí bylo dvacet a chtěla seknout s vejškou. Tehdy jsme spolu asi měsíc nemluvily a bylo to peklo.

Náš společný život byl vážně jízda, až teď mi to dochází, když se probírám fotkami. Ke každé se váže nějaká šílená historka. Vidím třeba fotku svého auta pod sněhem a vzpomenu si, jak jsem jí požádala, aby mi ometla auto, protože chvátám do práce. Ona místo toho sebrala v suterénu domu hrablo a celé auto mi důkladně zaházela sněhem. Jako opravdu komplet, byla místo něj jen hora sněhu, čehož využili malí kluci a sjížděli ho na bobech. Od té doby jsem měla na střeše a kapotě vyryté pruhy, jak se boby prodřely skrz sníh. A Beki, ležela úplně vyčerpaná z té dřiny vedle auta v závěji a měla záchvat smíchu.

A takových vzpomínek mám spousty, vzpomínek, které mě drží nad vodou a zároveň potápí hluboko pod hladinu. Vzpomínek, u kterých se směju a zároveň mi tečou slzy. Vzpomínek, které už nebudou přibývat.

A vím, že ona byla má kotva, ač stejně praštěná jako já, tak mi dokázala dát klid v duši.

Dnes je den jejích narozenin, dnes by jí bylo dvacet sedm a i když to může vypadat zvláštně, tak já její narozeniny oslavím. Protože se přece narodila, protože tu noc před dvaceti sedmi lety mě zachránila.

Nevím, jak to bude dál, jak říkám, byla má kotva, dokázala zklidnit moji chandru. Teď už kotvu nemám.....

Že to ale byla jízda, viď Beki!

Nevím, jak to bude dál......