Rok

PROLOG

Je po půlnoci, je 18.dubna 2020, je to rok. Je po půlnoci a před rokem touto dobou jsme měly před sebou poslední čtyři hodiny našeho společného času. Je po půlnoci a před rokem touto dobou jsem Tě držela v náručí a mluvila, mluvila.... Nevím, jestli jsi mě ještě slyšela, už jsi byla na cestě jinam, ale i přesto jsem mluvila. Neplakala jsem, neprosila, nenutila Tě bojovat a zůstat. Jen jsem Tě držela a říkala Ti, jak jsi statečná a že se nemusíš bát. Jak jsi statečná a že za chvíli už bude dobře. Nevím, jestli jsi mě slyšela, ale doufám, že ano.

Odešla jsi na zelený čtvrtek a minulý týden, na zelený čtvrtek, ses mi poprvé po roce ukázala ve snu. Až druhý den jsem zjistila, že to bylo takto symbolické. V tom snu jsme spolu někam utíkaly, před něčím se skrývaly. Samy dvě, schované před nebezpečím. A Ty ses durdila, v čem že jako budeš chodit, když jsme většinu tvého oblečení dali na charitu. Ale bylas rozzlobená jen tak naoko, v tom snu jsem cítila, že si ze mě vlastně zase děláš tak trochu legraci. Ráno jsem se vzbudila opravdu brzy, ještě za rozbřesku, ale po opravdu dlouhé době jsem byla neuvěřitelně svěží a odpočatá. Měla jsem v duši mír, protože jsem najednou věděla, že Ty někde jsi a že jsi neztratila nic ze své povahy, ze svého lehce ironického, ale hodného humoru. Miluju Tě - always and forever - Ty víš........

PŘÍBĚH

Když před rokem odešla má dcera, prošla jsem si něčím, co nelze vlastně popsat. A stále procházím. Je totiž mylné domnívat se, že to časem přebolí. Ze všech stran přichází vzpomínky, takové střípky, které se objeví, když je člověk nečeká. A budou se objevovat stále. Vlastně ani nechci, aby to přestalo. Je to mé spojení.

Scény z filmů, které jsme milovaly - třeba Zoe Saldana v Parchantech a nejvíc sexy rvačka v hořícím hotelovém pokoji. Nebo Ryan Gosling a scéna, kde na ochozu jí pizzu v Bláznivé zatracené lásce, nejvíc sexy muž při jídle. Jo, hodně našich oblíbených filmových scén mělo přídomek "nejvíc sexy". To je asi podstata našeho vztahu, ona byla moje dcera, ale zároveň i nejlepší kamarádka, spolu jsme ty nejvíc sexy scény probíraly, prostě dvě potrhlý kámošky. A spolu jsme také byly součástí party žen, která mě po její smrti udržela při životě.

Jenže ten život jde dál. Tak to má být. I tak to nedokážu přijmout.

Prošla jsem všemi fázemi smutku, ale smíření nepřichází a myslím, že nikdy nepřijde. Nedokážu se smířit s tím, že tu není. Je to jako by mi někdo vyrval dvacet pět let života.

Prošla jsem všemi fázemi smutku a stále jimi procházím, dokola a dokola. Popírám, vztekám se, smlouvám a utápím se v žalu. Ale snažím se žít. Vím, že musím, mám syna, mám vnuka a slíbila jsem Beki, že se o oba postarám. Zároveň ale donekonečna procházím ty poslední dny a přemýšlím, co jsem udělala špatně, co mělo být jinak. A tak pořád dokolečka. Mluvím s ní, občas na ní křičím a stále jí prosím, aby se vrátila. A nikdy nepřestanu.

Načasování, je to všechno o načasování. Před pár měsíci jsem se dokonce rozhodla, že zkusím znovu otěhotnět, dát Beki možnost se vrátit. Neuvěřitelně jsem se k té myšlence upnula a vzápětí mi můj lékař sdělil, že jsem zřejmě právě přišla do přechodu. K popukání. Něco, snad vesmír, nechtěl, aby se mi můj plán povedl. A pak mi to došlo. Načasování.......

Když se Beki narodila, bylo mi dvacet jedna let a ona mě vlastně zachránila. Byla jsem mladá a řádila jsem jak smyslů zbavená. A přišla Beki, ukázala mi úplně nový smysl života. Načasovala to, zachraňovala mě. Kdyby se nenarodila, já už bych možná nebyla. Od první chvíle byla víc než dcera, byla parťák, byly jsme spolu stále a pak vyrostla, aniž by vůbec měla nějakou pubertu, z malé holky byla najednou ženská. Někdo, kdo znal všechny moje tajemství, kdo dokázal uklidnit mou duši.

Načasování....

Když se narodil můj vnuk, chtěla abych u toho byla, dala mi tuhle zkušenost a taky možnost, jednou mu vyprávět, jaké to bylo, když přišel na svět.

A když to všechno zařídila a ujistila se, že je vše, jak má být, tak odešla..

To hlavní zvládla skvěle, jen ty drobnosti, ty filmy, drobné vtípky a její nezaměnitelné: "mamuško moje" to nedomyslela, to už není a nebude.........

A tak tu teď sedím a píšu, dívám se na fotky, kterých tu je okolo spousta. Říká se, že obklopit se fotkami prodlužuje smutek, ale není to tak. Smutek nelze zkrátit, je natrvalo usazený v mém srdci a ty fotky? Je to přece moje dcera, nemůžu ji jen tak zavřít do šuplíku a tvářit se, že tu nikdy nebyla. Ty fotky na zdi nejsou nějaké melodramatické memento, jsou tu proto, že i ona je součástí naší rodiny.

A tak už to bude vždy, dokud můj život neskončí. Nebojím se, protože vím, že pak ji zas potkám, v jiném světě. A až tam přijdu, uslyším jen

"mamuško kde jsi byla, čekám tu na tebe".....................

EPILOG

Je po půlnoci a všude tu hoří mentolové svíčky. Je po půlnoci a já čekám, čekám na nějaké znamení, čekám na spánek a na sen. Sen o Tobě. Je po půlnoci a tyhle čtyři hodiny budou těžké stejně jako před rokem.

Je po půlnoci................