Za časů korony

To byl po sto letech opravdu pohodový víkend. Nikam jsem nespěchala, nic nebylo potřeba zařizovat, takže jen pohodička s vnukem.

Díky bohu za vnuka, nemám čas si vymýšlet aktivity. Dnešek jsem navíc vyhlásila dnem dojídání zbytků, protože kuchařský záchvat předchozích dní byl natolik předimenzovaný, že tu všude byly kastrůlky s jídlem. Já prostě neumím vařit pro malý počet strávníků.

Já nevím, proč si naprosto pravidelně a vědomě způsobuju práci navíc. Ráno jsem vyběhla se psy a protože se mi nechtělo komplet oblékat a brát roušku, tak jsme šli jen na náš dvoreček ve vnitrobloku. Ona je to spíš zahrada než dvoreček, vlastně je to kouzelné uzavřené místo s terasovitým rozvržením, plot je hustě obrostlý břečťanem a zpívají tam...

Ráno proběhlo v klidném standartním duchu - poblil mě pes. Vystrčila hlavu zpod peřiny, zasněně se na mě podívala a hodila šavli přímo na mě. No prostě buldoček, já si včera říkala, že jí tu vyvařenou morkovou kost z Pho bo nemám dávat, když ale ona byla tááák šťastná. Takže jsem převlékla povlečení, hodila ho do pračky, dala si sprchu,...

Ačkoliv dnes začala celorepubliková karanténa, lidí je všude spousta. No je krásně, svítí sluníčko, tak vezmeme děcka a basu piv a hurá do parku. Je to úsměvné, prostě náš český naturel. Já musela do práce, kde jsem všechno uklidila a připravila na týdenní výpadek. Ano zavíráme školku, snad poprvé po sto letech bude zavřeno celý týden. Takže zalít...

To jsem si dala, rozhodla jsem se, že už opravdu nemůžu dál odkládat přípravu podkladů pro daňové přiznání. Bohužel celý rok házím všechny doklady do jedné bedýnky-samozřejmě stylové a tak jsem si dnes dala krásných pět hodin papírování. Nenávidím to, nenávidím to. Víte co je největší peklo? Když na kalkulačce sečtete osmdesát šest položek a poté...